O tom starci někdo Šuchovovi říkal, že sedí v táborech a věznicích nepočítaných let, co existuje sovětská moc. Jedna jediná amnestie že se ho netkla, a jak mu jedna desítka končila, hned že mu pokaždé napařili další.

Teď se na něho podíval Šuchov zblízka. Mezi všemi přihrbenými táborovými zády jediná jeho záda byla rovná jako jedle. Když seděl u stolu, vypadalo to, jako by měl pod sebou na lavici ještě něco podloženého. Na jeho holé hlavě už dávno nebylo co stříhat, všechny vlasy mu vypadaly - to dělá ten blahobytný život. Starcovy oči netěkaly po všem možném, co se dělo v jídelně, byly upřeny někam do prázdna nad Šuchovovu hlavu. Jedl pomalu a s rozmyslem jalovou šlichtu naštípnutou dřevenou lžící. Nestrkal přitom hlavu do misky jako všichni ostatní, ale zdvihal lžíci vysoko k ústům. Zuby neměl žádné, ani nahoře, ani dole - zrohovatělé dásně žvýkaly chleba místo zubů. Tvář měl celou vychudlou, ale nebyla v ní slabost nějakého chcípáka, invalidy, byla jak vytesaná z tmavého kamene. Podle rukou, velkých, rozpraskaných a zčernalých, bylo vidět, že se za celá léta jen velice zřídkakdy dostal mezi prominenty. A přece se v něm cosi vzpříčilo, nedá se zlomit: nepoloží svých tři sta gramů chleba na pobryndaný stůl jako jiní, ale na vypraný hadřík.

/Alexandr Solženicyn, Jeden den Ivana Děnisoviče/