Přemožen současně dvěma stesky, stojícími proti sobě jako dvě zrcadla, ztratil svůj podivuhodný smysl pro neskutečno a nakonec jim radil, aby opustili Macondo, zapomněli na všecko, čemu je kdy učil o světe a o lidském srdci, aby se vykašlali na Horatia a nikdy nezapomínali, ať už se v životě octnou kdekoli, že minulost je lež, paměť nezná cesty zpátky, k někdejším jarům že se vrátit nelze a že i nejdravější a nej vytrvalejší láska je koneckonců jen něco pomíjivého.
/Gabriel García Márquez, Sto rokov samoty/